Cape Farewell – nejsevernější bod jižního ostrova

13.2.2020

Po probuzení v kempu Alexaner Bluff Road Reserve jsme vyjeli směr BP čerpací stanice. Hlavním důvodem ale nebyl benzín, ale umytí oken. Přes noc se nám na auta nalepilo něco prapodivného z místních stromů, pod kterými jsme spali. Bylo to jak uleptaná smůla a nešlo to skoro dolů a skrz okna nebylo moc dobře vidět. Pak jsme ještě skočili do místního Warehouse obchodu a Mitre, kde jsme pořídili nějaké věcičky a vyrazili na sever. 

Cesta na sever byla pěkná kopcovitá plná serpentýn, stejná, jako když jsem jela s kamarádem Michalem objevovat severní část nad Nelsonem. 

Postupně pak kopce ubývaly a najednou byla cesta podél pobřeží. Čím víc mizeli kopce, tím více vysušené země jsme viděli. Bylo jasně vidět, že jsme již ve druhé polovině léta a země je čím dál více vyprahlá. My jsme byli každopádně moc vděčný, že se udělalo zase perfektní horké počasí a sluníčko nám dopřávalo.

Když jsme byli téměř na severu, stavovali jsme se podívat na místo, kde byl free kemp. Místo bylo prázdné, bylo okolo 14. hodiny. Říkali jsme si ale, že bychom neměli moc dlouho otálet, protože míst tam bylo opravdu málo a opravdu jsme nechtěli později řešit, že se budeme muset x kilometrů přesouvat zpátky na jih. Sever Jižního ostrova je opravdu hodně málo osídlený, je tam jen pár farmářů, ale obydlí téměř žádné. Opravdu tak trochu divočina. 🙂

Vyrazili jsme se tedy podívat na ten nejsevernější bod s tím, že se tam dlouho nezdržíme. Když jsme tam dorazili, bylo neuvěřitelně větrno a celé místo bylo úplně vyschlé, opražené sluncem a ošlehané větrem. 

Zajímavým zážitkem bylo i to, že jsme na parkovišti měli možnost jen tak ve volné přírodě spatřit pávici s pávem. 🙂

Šli jsme se projít a podívat se na úžasný útesy. Vítr měl opravdu velkou sílu, ale bylo krásně teplo a tak jsme si to užívali. Rozhodli jsme se, že si alespoň vyšlápneme pořádný kopec, odkud by měl být výhled nejen na celý krásný oceán, ale i na výběžek obrovitánské pláže, kam jsme se rozhodli zajet až druhý den.

Po výšlapu a naší klasické srandy ve větru jsme se seškrábali zase zpátky k autům a vyrazili zpět do kempu, že si dáme trochu oraz a jednou uděláme taky večeři za světla. 🙂 

Když jsme do kempu dorazili, říkali jsme si, že by bylo fakt blbý, kdyby přišlo třeba tsunami. 😀 Takové ty pozitivní zábavné řeči, co by se asi tak stalo. 😀 Kemp totiž ležel přímo u oceánu. Byl to takový výběžek, úzká rovina a úniková cesta je pěkně dlouhá podél oceánu. 😀

Obloha byla nicméně úplně jasná a tak nás čekal na jedné straně nádherný západ sluníčka a hned ráno na druhé straně nádherný východ. 

14.2.2020

Den Svatého Valentýna začal naprosto totální romantikou. Krásným východem sluníčka. Nedávala jsem si budíka, tak nějaká intuice mě sama vzbudila. 🙂 Tohle jsem na cestování autem milovala ze všeho nejvíc. Dojedete si na nádherné místo a stačí jen otevřít dveře od auta a koukat se rovnou z postele na neuvěřitelnou nádheru přírody. Člověk hned po probuzení nesahá po telefonu a nepřemýšlí nad tím, co bude muset dělat nebo co ho ten den čeká. Jen si užívá tu neuvěřitelně nádhernou přítomnost. Pociťuje neuvěřitelnou vděčnost toho, že tady může být a užívat si takové krásy jako je východ sluníčka. 

Když jsem vstala, abych šla udělat ještě nějakou pěknou fotku, abych si zachytila tuhle krásu a mohla se na ní podívat i později, všimla jsem si tam jedné cedule – Thank you (Děkuji). Cedule tam byla kvůli tomu, aby lidé nechodili na pláž v době, kdy se tam potuluje jeden druh ptáků, aby se nevyplašili a nenarušilo se tak jejich teritorium. Pro mě ale měla cedule v tu chvíli úplně jiný význam.

Po probuzení sourozenců jsme dali snídani a vyrazili opět na sever. V plánu byl ten největší plážový výběžek jižního ostrova – Wharariki Beach. Pláž vedla krásnou cestou a opět se dělalo nádherné letní počasí.

Když jsme dorazili na obrovskou pláž s nádhernými písečnými dunami, měla jsem pocit, jakoby se ve mně probudilo opět dítě. Ta radost, ten úžasný pocit cítit pod nohama ten jemňoučký horký písek, byl naprosto boží. Navíc tolik písku pohromadě jsem snad nikdy předtím neviděla. Začali jsme v písečných dunách skákat, válet se, blbnout. Jakoby nám bylo zase 6 let. Byl to naprosto skvělý zážitek. 

Když jsme došli až ke skále vyčnívající v oceánu, zjistili jsme, že tam nejsme sami. Bylo tam nespočet lachtanů. A malých lachtaňat. Tady jsme se zasekli minimálně dvě hodiny. Byla jsem plná adrenalinu, emocí a neuvěřitelného nadšení. Malá lachtaňátka dováděla ve skalních jezírkách, zatímco velcí lachtani spali a plácali se v písku. Byl skvělý pocit vidět, jak si zvířata žijí vlastním životem a nejsou zavřená někde v zoo. 

 

Vrátili jsme se zpět a rozhodli se jít ještě na jednu z pláží. Cesta tam trvala asi 20 minut. Když jsme došli až na její konec. byly úžasné vlny. A nám vedro. A tak jsme se rozhodli, že se vysvléknem jen do spodního prádla a dáme další spontánní koupačku v oceánu. 🙂

Po návratu k autu jsme vyrazili opět směr jih. Ale to už v dalším článku. 🙂