Výlet na Mount Arthur, aneb den, kdy jsem konečně pojmenovala své auto

Výlet na Mount Arthur…výlet, na který asi jen tak nezapomenu. Jak už to tak bývá, nikdy není všechno perfektní a občas se stanou i takové věci, z kterých člověk nemá zrovna radost, ale jsou to nadruhou stranu věci, které člověka prověří, kolik má sil a posunou ho zase o velký kus dál. A pro mě byl tenhle výlet velkou zkušeností, která mě hodně posílila a hodně naučila. Proto jsem se také rozhodla o tomto výletě napsat samostatný článek.

Chtěla bych ještě zmínit pár věcí, které celému příběhu předcházely. Jak jsem již psala v minulých článcích o práci na jablečném sadu a o výletování po okolí, měla jsem auto u automechanika. Auto jsem k němu dala ze dvou důvodů, jedním z nich bylo to, že měli přiletět bráchové, s kterými jsem měla cestovat po celém ostrově, chtěla jsem mít tedy jistotu, že je auto připravené na dlouhé cestování. Druhým důvodem bylo i to, že mi už dlouho svítila kontrolka motoru (tzv. pečené kuře). Také jsem zmiňovala, že se mi už jednou v koloně stalo, že se motor začal přehřívat a že se nespustil žádný větrák, který by auto zchladil. Kontrolka motoru mi byla zkontrolována a bylo mi řečeno, že se jedná pouze o nějaký emisní filtr, dále mi však byly vyměněné držáky na motor, nějaký filtr a byla srovnaná geometrie.

Tak teď už ale k samotnému příběhu. Psala se neděle 19.ledna 2020. Už den předtím jsem si na internetu našla moc pěkný výlet na Mount Arthur, který byl celodenní a měla jsem velkou chuť dát si pořádně do těla a vyšlápnou si pěkný kopec s krásným výhledem. Navíc počasí mělo být víc než krásné. Je to celkem turisticky náročnější track, který má 9,2 km až na samotný vrchol nebo 4,2 km na chatu. Na Mount Arthur hut to trvá přibližně hodinu a půl, na vrchol další 2-3 hodiny. Samotný Mount Arthur má výšku 1795 m. Našla jsem si, že parkoviště Flora Carpark, z kterého se vychází, se nachází ve výšce zhruba 1000 m.

Ráno jsem vstala tedy velmi brzy, udělala pořádnou svačinu a plná energie a dobré nálady vyrazila na cestu. Mount Arthur se nachází v národním parku Kahurangi, z městečka Hope je to přibližně 60 km, cca hodina cesty.

Cesta byla příjemná, nebyl téměř žádný provoz, když posledních deset kilometrů začala být najednou cesta štěrková. To mě ale samozřejmě neodradilo, protože na Zélandu je to zcela běžné, že je tady hodně cest bez asfaltu. Cesta pomaloučku stoupala, což jsem brala také jako samozřejmost, když se parkoviště nacházelo v 1000 metrech. Najednou ale začala být cesta prudší a užší. Ocitla na tak úzké prudké cestě, kde by se dvě auta ani nevyhnula. Cesta byla plná serpentýn a bohužel ze štěrku se staly spíše výmoly a někde to bylo tak prudké, že tam byly betonové panely, aby to auto vyjelo. Začala jsem být z téhle cesty velmi nervózní a modlila jsem se za to, abych už dorazila do cíle. Nebylo to vůbec příjemné, ale možnost zastavit a případně se otočit také nebylo možné, protože bych pak auto už nemusela rozjet. Navíc vzdát to, když už jsem byla takový kousíček od cíle, nepřipadalo v úvahu.

Najednou jsem vyjela na parkoviště. Bylo tam úplně plno, řekla bych že až třicet aut. Byla jsem moc šťastná, že jsem konečně nahoře a že jsem na správném místě. Ulevilo se mi. Začala jsem hledat místo k zaparkování, zastavila jsem na jednom místě, ještě jsem si chtěla couvnout a dorovnat to, když v tom se najednou ozvala šílená rána a z mého motoru se hrnula mračna páry. Pára dokonce vycházela i z větráků uvnitř auta. Rychle jsem auto vypla a vyskočila ven, celá v šoku. V tu chvíli mi projeli v hlavě myšlenky jako „a je to v háji, uvařila jsem auto, jak se teď dostanu zpět a mám po výletě s bráchama, které jsem měla vyzvedávat další týden“. V tu chvíli už u mě ale stálo několik mužů a jedna paní a hned se mě ptali, zda jsem v pořádku. Byla jsem popravdě úplně mimo a nevěděla co dělat. Naštěstí pánové mě začali hned uklidňovat, že to nic není, otevřeli jsme kapotu a nechali to schladnout.

Jakmile to schladlo, nalili do chladiče, který měl dobrou pěticentimetrovou díru, spoustu vody. Říkali mi, že to bude oprava tak za 300$, pokud se to nedostalo do oleje a nezničil se motor. To mě popravdě moc neuklidnilo. Nalili tam několik litrů vody a řekli mi, že bych s tím měla v pohodě dorazit zpátky, ale abych nejezdila moc rychle a abych co pár kilometrů zastavila a doplnila chladič vodou.

Nicméně já byla stále trochu v šoku a měla strach jet sama zpátky z toho šíleného kopce dolů a dalších 60 km na ubytování. Zjistila jsem, že je v místě signál a tak jsem zvedla telefon a volala svému kamarádovi Michalovi, aby o mé situaci věděl. Ten ale navrhl, že za mnou přijede a pomůže mi. Chvíli jsem mu to rozmlouvala s tím, že jsem se bála, aby se mu s jeho také starým autem, nestalo něco podobného. Ten to ale zamítl a řekl, že za hodinu bude u mě. Během čekání na Michala jsem se šla podívat alespoň na vyhlídkové místo na parkovišti. Výhled byl opravdu krásný a tak mě to celé mrzelo ještě víc.

Michal opravdu do hodinky dorazil, celý zděšený, kam jsem se to vydala 🙂 Měl s sebou lepenku a na telefonu svého českého kamaráda mechanika. Zkoukl jak to vypadá a poradil nám, že máme díru v chladiči zalepit a sundat víčko. Říkal, že bych neměla jet rychleji než 60km/h a co každých 10-20 km zastavit a nechat to schladnout, případně doplnit vodou. Během té doby, co jsme stály u otevřené kapoty za náma přišla celá řada lidí a ptali se, zda nám můžou nějak pomoci. Dokonce jeden pán, který se ptal a my mu řekli, že bychom potřebovali jen víc lepenky, řekl že bohužel nemá, ale za minutu byl zpátky a v ruce držel alespoň pytlík bonbonů, které nám nabídl 🙂 Opět jsem byla šokovaná, jak moc lidi dokážou být laskaví.

Po další cca hodince jsme vyrazili dolů, jeli jsme opravdu hodně pomalu a na hodně místech stavěli jen abychom třeba pustili konvoj aut, který se za námi tvořil. Snažili jsme se hledat cestu takovou, abychom se vyhnuli co nejvíce rychlostní a rušné silnici. Nicméně zpět na ubytování jsme jeli téměř čtyři hodiny.

Když jsme dorazili na ubytování, mluvila jsem se svým šéfem, zda neví o nějakém dobrém servisu, přeci jen, je to místní a sám má plno aut a různých mašin na sadu. Ten neváhal a řekl mi, že mě druhý den během práce vyzvedne a zajede se mnou do blízkého servisu. Druhý den se tak opravdu stalo a já přenechala auto na opravu. Zmínila jsem se také o svítící kontrolce. Další den mě šéf odvezl do servisu pro auto a k mému překvapení byl kromě opraveného chladiče opravený také větrák a kontrolka motoru. Bohužel tahle oprava mě vyšla na zhruba 900$, více než týdenní výplata. Co mě ale překvapilo, tak když jsem sedla do auta a vedle mě ležela nějaká součástka. Šla jsem se tedy zeptat, zda něco nezapomněli přimontovat a bylo mi řečeno, že je to vyndaný termostat a že teď by se mi auto nemělo přehřát, jelikož bude stále podchlazené. Sdělili mi pouze, že si termostat mám nechat namontavat před zimou, aby auto lépe topilo. Znamenalo to pro mě tedy další budoucí náklady.

Každopádně jsem byla moc ráda, že mám konečně auto plně v pořádku a že se to stihlo opravit ještě před mou cestou do Christchurch za bráchama. Byla to sice drahá, ale pro mě obohacující zkušenost, na základě které jsem také pojmenovala své auto – Arthur.